Check other articles.
Posvátné krajiny
Honza Látal
Hledání vnitřního klidu ve vnější divočině
Abychom se propojili s mystériem, nebo komunikovali s něčím vyšším, tak obvykle navštěvujeme místa jako kostely, svatyně, meditační centra a ašramy. Ty jsou původně postaveny tak, aby v kontrastu s běžným chaotickým prostředím reprezentovaly kosmický řád a hostily Ducha, se kterým zde můžeme vstoupit ve spojení. Je v nich určen střed, čtyři hlavní směry a je vytvořen model vesmíru, který nám pomáhá v orientaci v nebezpečné okolní divočině běžného světa. Svatyně je zde proto, aby poskytla naději a nabídla porozumění. Ale co je tím chaosem pro současného člověka? Co je naší džunglí a co jsou ta divoká zvířata v ní, kterých se bojíme? Není jednoduché vnímat svatyni ve městě jako smysluplný posvátný prostor, protože to je často jen další budova, která se příliš neliší od ostatních a jejíž symboliku ne vždy plně chápeme. Objevuje se tak přirozená tendence utéci z chaotické městské džungle a hledat smysluplný prostor tam, kde se můžeme přiblížit zdroji – v divočině. Vstoupit do lesa, strávit čas se svým oblíbeným stromem, nebo pozorovat zatmění měsíce může být příležitostí k prožitku hlubšího smyslu. S otevřeností k vnějším a vnitřním zprávám se z těchto činností může stát praxe podobná návštěvě kostela nebo meditačního centra. Příroda odhaluje svá nejhlubší tajemství obecně srozumitelným jazykem. Porozumění je jen otázkou naslouchání.
Kdykoli se vydáme ven na průzkum nějakého koutu neznámého lesa, na oblíbenou vyhlídku pozorovat západ slunce, nebo na procházku do říčních meandrů a skal, tak se dostaneme na rozcestí. Můžeme pokračovat doleva a vstoupit do prostoru jako návštěvníci, kteří využijí prostředí jako pozadí, jako scenérii pro dojmy, potěšení a zábavu. Nebo se vydáme pravou cestou a vstoupíme do posvátného prostoru naší přirozenosti, kde se stírají veškeré hranice, kde jsme jedním s okolním prostředím, a kde každý okamžik nabízí hluboký zážitek propojenosti, smyslu, uzdravení a osvícení.
Vydejme se na chvíli tím pravým směrem, nalaďme se na možnost vykročení do prostoru krajiny spíše s vnitřním cílem, než s vnějším. Tam, kde se cesty dělí, se náhle stáváme poutníkem, necháváme turistu a sportovce jít druhou cestou. Zapojení intuice a otevření smyslů znamením a zprávám z okolí ihned navodí pocit komunikace. Mapa není potřeba, víme přesně, kam jít. Cesty mohou být dokonce omezující a jejich značení zavádějící, protože nevedou dovnitř, jen prochází skrz. Opatrně překročíme pás trávy oddělující cestu od neznámého prostoru a začnou se dít zázraky.
Všechny stromy mají dokonalý tvar, všechny rostliny vyrůstají na správném místě a všechny mouchy mají svoje jasné poslání. Vzduch je nabitý energií a vnímáš každou molekulu.
Zaslechneš dravce, dva ostré zvuky oznamující, že dobrodružství začalo. Je to dobré znamení – potvrzení a požehnání na cestu. Tvoje smysly jsou zjitřené, rozpomínáš se na jeden z minulých životů ve zvířecí formě. Víš, že les je tvým domovem, tvým přirozeným prostředím, důvěřuješ mu a plně mu rozumíš. Všechny stromy mají dokonalý tvar, všechny rostliny vyrůstají na správném místě a všechny mouchy mají svoje jasné poslání. Vzduch je nabitý energií a vnímáš každou molekulu. Odněkud slyšíš šumění vody. Chápeš nekonečný cyklus, proudění jemné klidné síly, která vytvarovala celé údolí. Kameny mají okouzlující tvary, některých se dotkneš a pocítíš jejich charakter. Pak přijde druhý zvuk – ťukání datla ohlašuje další úroveň.
Posadíš se a soustředíš se na rostlinku, která se snaží prodrat skrz staré listí a vlhkou hlínu. Odkud se vzala? Jak ví, kdy začít svoje každoroční znovuzrození ze skrytých kořenů? Pak si uvědomíš, že v plném propojení promlouvá se sluncem, protože je vytvořena ze stejných složek, pochází se stejného zdroje a je stejné podstaty. Nejsou to dvě různé moudrosti, dvě různé těla, jsou jedním, vždy byly a vždy budou. A pak zazní třetí zvuk – kukačka volá k procitnutí. V ten moment všechno začíná davit smysl.
Není žádný rozdíl mezi tebou, rostlinou, sluncem a podstatou toho všeho. Jste všichni součástí jednoho celku, odrazem jednoho světla.
Není žádný rozdíl mezi tebou, rostlinou, sluncem a podstatou toho všeho. Jste všichni součástí jednoho celku, odrazem jednoho světla. Jste naplněni stejnou inteligencí, která hýbe planetami a dává stromům růst. Stejně jako předchozí poutníci, jogíni, poustevníci, umělci a všichni hledači, kteří odešli ven, aby našli cestu dovnitř, i ty prožíváš nejhlubší podstatu a nejvyšší moudrost. A je to možné jenom proto, že jádro tohoto pochopení bylo vždy v tobě a zároveň není nic, co by od něj bylo odděleno.
Je pouze tenká hranice mezi jednotou a dualitou, propojením a odděleností, ignorací a porozuměním. Tato hranice může být rozpuštěna nasloucháním naléhavého volání po opětovném propojení, následováním znamení z přirozeného prostředí a jednáním v souladu s naší podstatou.
Jaké jsou tvary, barvy, vůně a struktury kamenů v tvém okolí?
Máš raději úplněk nebo novoluní?
Po které krajině se ti stýskává?
The European Commission support for the production of this publication does not constitute an endorsement of the contents which reflects the views only of the authors, and the Commission cannot be held responsible for any use which may be made of the information contained therein.